Vyhledej
Metuje > Rozhovory > Osobnosti regionu

“Je to všechno dílo jedné obrovské náhody, jako život sám,” říká o vzniku festivalu Theatrum Kuks jeho programový ředitel Petr Hašek

Redakce / 17.08.2020, Královédvorsko
V neděli večer se po Hankově náměstí pohybovali lidé na chůdách: v širokých dlouhých kalhotách i sukni, co se pod ní vešla židle, zkušeně našlapovali po nerovném terénu před sluncem zalitým Hankovým domem. Odehráli zde trilogii Malé příběhy velkého hraběte jako prolog k blížícímu se festivalu Theatrum Kuks. Celému představení přihlížel a smál se spolu s diváky i jeho programový ředitel Petr Hašek, rodilý Dvorák.

FOTOGALERIE - Theatrum Kuks ve Dvoře Králové

Petr Hašek je původem ze Dvora Králové. Sice ho život odvál brzy do Náchoda a dále do Prahy, ale na Královédvorsko se rád vrací - pořídil si zde chalupu. Pracovně odtud vlastně nikdy neodešel: současný programový ředitel festivalu Theatrum Kuks byl totiž u zrození festivalu v roce 2002 a zatím nevynechal jediný ročník. 

Přibližte nám, jak se narodí takový festival? Je to plán s jasnými termíny a plánem nebo volná improvizace náhodných setkání a nápadů?

Je to všechno dílo obrovské náhody, jako život sám. Duchovním otcem myšlenky tohoto festivalu je muzikolog - profesor Stanislav Bohadlo. Učí jako profesor na hradecké univerzitě a jednou při exkurzi na Kuksu se zahraničními studenty zjistil, že se tam prodává chalupa. Tak si ji koupil. Již tehdy chtěl místo oživit a připomenout tu dávnou slávu Kuksu, takže duchovní revitalizace proběhla dřív než velká rekonstrukce celého hospitalu. Rozhodl se tehdy zorganizovat nultý ročník barokního festivalu a oslovil nás, studenty náchodského gymnázia, kde jsem vedl divadelní amatérský soubor. Jmenovalo se divadlo Dred a funguje doteď. Pan Bohadlo nás nalákal na to, že má text, který se kdysi stoprocentně hrál na dvoru pana Šporka. Tak jsme za ním v létě jeli, na Kuksu měsíc o prázdninách pobyli a v polorozpadlé stodole zkoušeli první inscenaci. Spolupráce nás již na tomto prvním ročníku moc bavila, tak jsme si řekli, že bychom rádi pokračovali. Od té doby jede tahle šňůra. Prvních 5 let jsme na Kuks jezdili jako amatéři, potom nám došlo, že už jsme všichni dostudovali divadelní školy a máme na to papíry, takže z nás byli profíci. Následovali jsme vlastně přesně ten model barokních Geisslerů, kteří léto trávili na Kuksu a potom zbytek roku cestovali po větších městech, případně zimovali v Praze. I my jsme mnoho let přes zimu hostovali po různých divadlech než jsme si před 5 lety našli pevné zázemí ve Vile Štvanice v Praze, kde sídlíme s dalšími divadelními spolky. 

Stal jste se takto zakladatelem rezidenčního divadelního souboru Geisslers Hofcomoedianten, který má svůj nezaměnitelný barokně-divadelní styl. Baví vás nejvíce baroko a proč?

Dostal jsem se k baroku přes pana Bohadla náhodou, ale stále mě baví. Lidé se bojí baroka - je to pro ně jízda na mrtvém koni, což je škoda. My baroko nerekonstruujeme, my se jím necháváme inspirovat. Snažíme se najít, co by mohlo oslovit současného člověka, vyhmátnout z baroka i místa na Kuksu něco, co by současnému divákovi bylo blízké. Divadlo bereme jako hru, hrajeme si a bavíme se tím. Když se bavíme my, potom se baví i diváci. Vyhovuje mi to, mám rád stylizované, ne realistické divadlo. Naším cílem je, že již příští rok bude na wikipedii dohledatelný termín “nové baroko,” tedy přesný popis naší činnosti. Potřebujeme dát věcem srozumitelný popis, Geisslers Hofcomoedianten je pro lidi složitý název.

Od roku 2017 jste programovým ředitelem festivalu. Jak vzniká program několikadenního multižánrového festivalu, který se navíc nekoná na jednom místě, ale putuje po regionu?

Co se týče programové odpovědnosti za jednotlivé obory, tak já se orientuji v divadle, Standa Bohadlo se pohybuje v hudebním světě, ten zásobuje festival hudební produkcí. Zabýváme se programem skutečně celý rok: již na podzim začínáme sondovat, kdo se v tom roce zabýval barokem nebo něco zajímavého s barokním textem vytvořil. Vykresluje se nám pomalu základní dramaturgie a my se snažíme každému ročníku dát nějakou základní myšlenku: letos to je boj. Špork je známý tím, že se pořád s někým soudil a bojoval a letos je navíc výročí bitvy na Bílé hoře, což je jedno z nejbolavějších období českého národa. 

Máte na festivalu již pevný organizační tým, nebo stále oslovujete nové lidi?

V posledních letech se profesionalizujeme a nyní už máme i okruh spolupracovníků a umělců, kteří nám vytvářejí program na klíč. Proto je v průběhu festivalu řada světových premiér, někdy obnovených premiér. Vždycky už víme, co budou hrát Geissleři, to je pro nás základ a jemu přizpůsobujeme zbytek programu. Snažíme se vše vyvážit i žánrově, aby tam bylo divadlo, tanec, hudba i výtvarné umění. Cílem je nakazit další mladé umělce tím místem, takže každý rok vypisujeme rezidence pro lidi, kteří se chtějí inspirovat barokem v Kuksu. Překvapuje nás, kolik je zájemců. Letos mám vyšly hned 2 zajímavé rezidence, kdy jedním z nich je odborník na IT technologie, který tvoří virtuální realitu. Nafotí nám 3D modely Braunových soch ctností a neřestí a změní jim strukturu, barvu atd. na základě barokní hudby. Další novinkou, kterou jsme přinesli před 3 lety, jsou dílny. Letos nabízíme dílnu se spisovatelem a literárním pedagogem René Nekudou, který vyučuje po celém světě. Druhá dílna je fúze současného a barokního tance, povede ji uznávaná tanečnice a choreografka Andrea Miltnerová. Můžeme se tak těšit na krátké taneční představení na terase mezi sochami. Celý týden zde dvacet zpočátku cizích lidí s námi na festivalu bydlí a mohou absolvovat celý program - pokud to unesou. 

Od roku 2018 jezdíte s festivalem po okolí. Jak daleko chcete až dojet?

Nevím, o tom jsem nepřemýšlel, ale tady to je dost závislé na produkci. Produkční zastávají myšlenku, že bychom měli být spíše na Kuksu. Chápu, že je to produkčně náročné, dostat lidi mimo areál, když je vlastně chceme mít v Kuksu, ale mě baví objevovat nové hry, nová místa, nové lidi. Teď jsme ve vedení festivalu 4. rokem a kolem Kuksu se nám stále daří objevovat zajímavá místa, což je dalším cílem festivalu. Letos půjdeme ve čtvrtek pěšky na Velkou Bukovinu - zavítáme na tamní Židovský hřbitov i do údolí Bokouš. Loni jsme šli na Sněžku, kde jsme oslavili Šporkovo výročí umístění kříže na vrchol. V rámci loňského výročí Petra Brandla jsme na kole jeli do Smiřic, kde jsou k vidění jeho oltářní malby, v Jaroměři jsme dojeli k Braunovou náhrobku a v Josefově jsme navštívili současného sochařei Petra Novákai. Před 2 lety jsme zkusili jeti po řece do Kuksu na Labi. Máme rádi, když v Kuksu někdo něco podniká, snažíme se s ním navázat vztah, což byl případ Jedu Labe. I když ne vždy se to podaří, všichni nám nejsou nakloněni, ale později jsou nám alespoň inspirací pro některé z našich inscenací.

Letos věnujete část festivalu i galerii loutek, která se bude slavnostně otevírat hned v první den festivalu - ve středu 19. srpna odpoledne. Pro vás to však není zcela nový prostor…

No, není, je to ta polozbořená stodola, kde jsme s festivalem začínali a která je dnes opravená. Obrečeli jsme, když jsme museli tento Comoedien-Haus před lety zavřít: bohužel na udání souseda. Za poslední 2 měsíce jsme opět prošli několika audity na základě anonymního udání, ale zevrubné kontroly ze všech možných institucí samozřejmě nic neobjevily. Po 3 letech se tak podaří náš Comoedien Haus znovu otevřít, z toho mám velkou radost, protože otevření Galerie loutek Jiřího Nachlingera v tomto prostoru nejen přispěje k další sochařské výzdobě Kuksu, ale opět nám umožní hrát divadlo i mimo festival. Na webu http://galerieloutekkuks.cz najdete pozvánky na nejbližší představení.

Stále nabízíte návštěvníkům během festivalu ubytování ve vlastních stanech na louce vedle šapitó divadla Drak?

Ano, v Kuksu je problém s ubytovacími kapacitami, takže tohle může být pro někoho řešení. Stany jsou vhodné spíše pro dobrodružné povahy, které jsou ochotné se mýt v našem případě v Labi. Vychází nám však vstříc i ubytovna dvorské střední školy (ubytovna SŠIS), i když se bohužel musí do Kuksu dojíždět. Máme však problém nejen s ubytovacími, ale i s vnitřními hracími prostorami, kdy nelze vše hrát v plenéru. Zrekonstruovaný divadelní prostor v samotném hospitalu nám plně nevyhovuje, takže jsme moc vděční divadlu Drak za zapůjčení šapitó, které tvoří vedle nádvoří hospitálu naše festivalové centrum. V sousedním menším stanu zvaném BarOko z ďůlku se lidé mohou občerstvit. Pro informace o festivalu však lidé nemusí chodit až k nám nahoru: naše festivalové informační centrum se nachází během akce na druhém břehu Labe před Rentzovým muzeem tisku.

Jako programový ředitel jste jistě i vy na jaře řešil, jestli se bude vůbec festival letos konat. Stalo se někdy, že by se festival nekonal?

Ne, nepamatuji si. Dokonce ani během rekonstrukce hospitalu a částí obce Kuks jsme festival nezrušili - vždy jsme si nějak poradili. I letos jsme věřili, že to nějak dopadne, i když samotný čas na přípravu se nám značně zkrátil. Nejvíce krize postihla samotný kmenový soubor festivalu Geisslers Hofcomoedianten, kdy bylo zrušeno mnoho domluvených vystoupení. Naopak po ukončení omezení se na začátku léta s nabídkami roztrhl pytel, ale festival Theatrum Kuks je pevným bodem v našem kalendáři. Jediným současným omezením je povinná rouška u vnitřních akcí nad 100 lidí. Kapacita největšího šapitó je u nás 100 lidí, ale i tak budeme mít pro jistotu u vchodu k dispozici roušky.

Mluvíte o festivalu tak s nadšením, že to pro vás snad ani není práce. 

Ani nemůže být, to bych divadlo nedělal. Každý rok se na festival moc těším a věřím, že pro většinu lidí v týmu to znamená to samé. Skutečně celý rok na tom děláme, scházíme se pravidelně, poučujeme se z nezdarů předchozích ročníků a festival zdokonalujeme tak, aby servis pro diváka byl co největší. 

Co je nyní pro vás největší výzva?

Potřebujeme velkého místního sponzora, abychom nebyli závislí jen na veřejných zdrojích. Máme již své mecenáše, ale rádi bychom získali i někoho místního. Už jsme měli některé rozjednané, ale doba pandemie vše změnila. Rádi bychom si dovolili v programu náročnější věci.

Co máte konkrétně na mysli?

Na dvacátý ročník bych rád pozval Magdalenu Koženou. To by byl můj sen. Příslib ještě nemáme jistý. Máme možnost půjčit si od Marka Štryncla z Musica Florea barokní divadlo na kolečkách, venku na nádvoří hospitalu by tak mohla naše operní pěvkyně zazpívat. Ale nejvíce by mě potěšilo, kdyby si zahrála s Geisslery nějakou z barokních oper. Ale to si nechám až na 25. ročník. Musíme ji nejdříve okouzlit místem. 

Kateřina Sekyrková

Související články
Multižánrový tradiční festival THEATRUM KUKS jako oslava vítězství nad krizí (19.-23. srpna 2020)
V pátek na festivalu Theatrum Kuks vygradoval souboj Žirče s Kuksem
Baroko je éra, kterou máme nejvíc pod kůží. Ve východních Čechách je na každém kroku, vysvětluje Stanislav Bohadlo
Související odkazy
Festival Theatrum Kuks
 
Vaše komentáře

Přečteno 1083x