Vyhledej
Metuje > Historie

Připomenutí doby a obětí heydrichiády na Královédvorsku

Redakce / 6.06.2020, Dvůr Králové nad Labem
V květnu 1942, po atentátu na R. Heydricha, bylo vyhlášeno stanné právo a cesta k strašné pomstě byla volná. Ve východních Čechách se popravovalo v Pardubicích na Zámečku. Během tzv. heydrichiády vyhasl na tomto popravišti život 194 lidí. Byli mezi nimi nejen účastníci odboje, jako provinění stačila prostá věta „schvaloval atentát na R. Heydricha“.

FOTOGALERIE - Památce obětí heydrichiády

Tehdy stačil na obvinění nepravdivý anonymní dopis, jehož autor se chtěl obviněnému jenom pomstít, nikdo vinu neprošetřoval. Často byly červené plakáty se jmény popravených vytištěny o den dříve, na rozsudek stanného soudu v Praze se nečekalo. V Čechách byl rozpoután opravdový krvavý teror.

Mezi popravenými bylo také několik královédvorských občanů. Bývalému starostovi města Jaroslavu Bilinovi, který byl popraven 5. června 1942, jsme věnovali samostatnou vzpomínku. Na J. Bilinu měli nacisté spadeno už dlouho. Velmi dobře si pamatovali, že právě díky jeho politickým vyjednáváním byl Dvůr Králové uchráněn a zůstal po odtržení Sudet součástí Československa. Chvíle pomsty přišla a J. Bilina neměl šanci.
Ve stejný den jako J. Bilina byl popraven ještě Jaroslav David (*1893), italský legionář, poštovní úředník, veřejně činná osoba. Z jeho iniciativy byly například budovány na Žižkově družstevní domky. J. David byl zapojen do odboje, je pravděpodobné, že byl členem Obrany národa. Podle poválečných svědectví se podílel na shromažďování zbraní pro připravované povstání. Svůj postoj vůči okupantům nijak nezakrýval, a právě to mu zřejmě bylo osudné. Více se nepodařilo zjistit.
9. června 1942 byl zatčen další Královédvorák, Josef Šonka. O jeho životních osudech jsem si povídala s jeho synem Josefem Šonkou při přípravě knihy Nebylo jim souzeno žít. J. Šonka se narodil 3. června 1895 ve Smolči u Bechyně. Za 1. světové války bojoval v Černé hoře a Albánii. Byl bankovním úředníkem. Pracoval v Československé průmyslové bance, později v České průmyslové bance.
Od roku 1921 byl členem Sokola. Svoji budoucí manželku Boženu poznal na Šumavě. Byla to velká sokolka a pocházela z Rokycan. J. Šonka byl přeložen do Dvora Králové, kam za ním v roce 1933 přišla i jeho žena. Členem Sokola Dvůr Králové od roku 1934.
J. Šonka byl myslivec a měl zálibu ve sbírání zbraní. A právě jeho příslušnost k Sokolu a držení zbraní se mu stalo za heydrichiády osudným. 15. června 1942 v Pardubicích na Zámečku popraven. Jeho manželka Božena s osmiletým synem Josefem se v roce 1942 přestěhovali k babičce do Rokycan, kde žili až do konce války. Po osvobození se vrátili zpátky do Dvora Králové.
19. června 1942 vyhasl život dalšího Královédvoráka, úředníka okresního hejtmanství, Adolfa Friedy, narozeného 7. června 1898. Také v jeho případě bylo důvodem schvalování atentátu.
Poslední popravy se v Pardubicích konaly vlastně až po odvolání stanného práva. Posledním dnem poprav byl 9. červenec. Ten den byli popraveni členové sokolské odbojové skupiny S 21 B, kteří ukrývali parašutistu výsadku Silver A, Jiřího Potůčka. Ten se po ukrývání na Pardubicku a v Ležákách přesunul na Červenokostelecko. Odtud měl být přesunut na Královédvorsko. Sokolové měli pro něj zajistit byt ve Dvoře Králové a královédvorský rodák Karel Ježek připravoval pro parašutistu a jeho vysílačku Libuši úkryt na sokolské chatě na tábořišti Ježkov. K přesunu však již nedošlo, protože jeho úkryt na Končinách gestapo v důsledku zrady odhalilo, ale nechytilo. Jenom díky obrovské osobní statečnosti vedoucího skupiny učitele Josefa Schejbala a zmiňovaného Karla Ježka z Doubravice nebylo zatčených a popravených ještě více. Přes kruté výslechy neprozradili svým trýznitelům nikoho dalšího z Královédvorska. K. Ježek (29. května 1902) jeho spolubojovníci byli popraveni 9. července 1942.
Díky všem těmto věrným Čechům, kteří se přes obrovské nebezpečí, které hrozilo, dokázali postavit nacistické totalitě, můžeme žít v tomto prostoru svobodni a používat svůj jazyk. Nechybělo mnoho a český národ mohl být vymazán ze světa.
V závěru bych zde ráda uveřejnila text, který po osvobození napsala manželka popraveného Aloise Šmahela, knihkupce z Jaroměře, paní Anči Šmahelová:

Popraviště Zámeček v Pardubicích

NEZAPOMENEME!
„Chtěla bych zachytit pro věčné časy život statečných českých žen, kterým jejich mužové ve 2. světové válce byli umučeni a popraveni.
Můj vztah k celému tomu utrpení, které jsme prožily, dán je i mou vlastní a tak bolestivou tragédií, mým opravdovým pochopením utrpení nás všech jako celku, ale i jednotlivých. Vždyť ještě nikdo k nám tak nepromluvil…
Symbolem východočeského odboje je „Zámeček“ u Pardubic. Vystavěný za Rakouska, na němž se scházeli i příslušníci panovnických rodin a za okupace se stal východočeskou Kalvarií…
V tomto odlehlém místě, usídlila se četa SS a v pískovišti, v malém lomu na kraji obory, zřídila střelnici, která se v době Heydrichiády proměnila v hrozné popraviště, kde desítky a desítky vlastenců – mužů, žen i dětí, z celých Východních Čech, z Orlických hor, Krkonoš, Českomoravské Vysočiny a po barbarské vypálení osady Ležáky, která měla jen 9 popisných čísel a 59 obyvatel, a i tito byli odvezeni na Zámeček, a zatím, co ještě dlouho do noci hořela jejich stavení a kouř stoupal k nebesům a zmučené údolí kolem jen sténalo, na Zámečku třaskaly rány a Ležáčtí umírali, do letní tmy 24. června 1942 zasvítila bílá zástěrka patnáctileté Helenky…
Zde padli – děti, sestry, bratři, dcery, synové, mužové i ženy, kteří zde v zástupech čekali na svou smrt! Přivázáni ke kůlu, a salvou ran zastřeleni. Před popravou již v lomu čekali nacističtí úředníci, orgány popravčí čety. Každé tři minuty zazněly salvy. Mnozí si nedali zavázat oči a dívali se vrahům plamenným zrakem do nenávistných očí. Krvácející jejich těla byla v bednách odvážena v zakrytých vozech do pardubického krematoria, v noci zpopelněna a jejich popel druhý den vhozen do Labe…
Jen šelest listnatých stromů v lesíku u lomu, dávající jim s Bohem, byl jediným svědkem výstřelů, kdy jejich těla, plná síly, zdraví a mládí, klesla k zemi, srdce přestalo tlouci a nevinná krev tekla. Červnový den jim uvil věnec ze spadlého listí.
Nač mysleli v posledních minutách svého života?
To byly jen poslední krátké vzpomínky a v tom byl shrnut celý lidský život, těch tisíců a tisíců. Co tu bylo jediným okamžikem zničených ideálů, co lásky, co práce! A co utrpení!
A když vzpomínáme na poslední chvíle odsouzených, jaká hrůza, jaká úzkost umírání na popravišti. K tomu bylo zapotřebí velké síly a velké statečnosti. A i na jiných improvizovaných popravištích, města naší drahé vlasti, hřměly nepřetržitě salvy z lesáckých pušek, zamířených na prsa nejlepších a nejstatečnějších synů a dcer našeho národa.
A pak přišla vždy zpráva:“ Váš manžel byl odsouzen k trestu smrti a popraven!“ Červené plakáty a smutné sloupce v denním tisku, kde na prvních stránkách byly seznamy odsouzených a popravených, kteří schvalovali atentát a podporovali živly státu nebezpečné nebo drželi zbraně.
Vzpomínám, jak se asi zachvělo tvé srdce dne 15. června 1942, při pomyšlení, že se loučíš navždy s výsledky celoživotní práce, tvé velké lásky ke všemu krásnému, když jsi byl jeden z čekajících, ve frontě na Zámečku, kde i tvé milující srdce zmlklo…
Tisíce a desetitisíce žen prožívalo podobná muka, která se nedají ničím nahradit. Jsou to týdny a roky čekání a věčného vzpomínání. Čekaly jsme, věřily, doufaly, ale marně, marně. Dnes už nečekáme, ale vy všichni žijete dále v naší paměti, v našich srdcích.
Až jednou půjdete vy větší a menší životem, a až budete číst v knihách, co vše zkusil náš národ, kde tolik bolesti šlo světem, uvědomte si, že i ti bezejmenní, kteří pro vás trpěli, byli lidí, a že jejich život nebyl svatým ohněm zničen. Naopak, oni jako maják září do široka a daleka.
Nyní je vybudován v této východočeské Kalvarii sedmimetrový vysoká žulový památník, Návrh vypracoval Ing. Karel Kalvoda, sochařskou výzdobu akademický sochař J. Zelený. Popraviště na Zámečku je Slavín hrdinů. A tento symbolický hrob se stal poutním místem, kde při památce zde popravených budeme vzpomínat. A nejen vzpomínat, ale činit vše, aby se tragédie minulosti nemohly opakovat.
Přijďte a vzdejte čest a dík za to, že můžete ve svobodné vlasti dnes žít! Jeden z největších podílů na utrpení připadl našim ženám. Proto tímto symbolickým hrobem vzpomínáme všech, jež tu byli popraveni, vzpomínáme všech těch, kteří hynuli po tisících v plynových komorách, na pochodech hladu a smrti, tyfem zamořených kasematech terezínských a v jiných koncentračních táborech.
A až tu nikdo z nás nebude a ti neznámí a závratně vzdálení budoucí se třeba jen náhodou zastaví u symbolických pomníčků, pocítí jistě mimořádnost toho, co bylo souzeno žít českému národu za temna běsu let 1939 – 1945.“

Pavlína Špatenková
vzdělavatelka Sokola

Související články
Před 78 lety byl popraven starosta města pan Jaroslav Bilina
Vaše komentáře

Přečteno 770x