Otto Gutfreund - letos uplyne 90 roků od tragického úmrtí jednoho z nejslavnějších rodáků
Redakce, Filip Pýcha / 5.03.2017, Dvůr Králové nad Labem
Naproti královédvorské Šindelářské věži na adrese Tylova 509 je břečťanem porostlý dům, na kterém pamětní deska s bustou oznamuje světu, že právě zde je rodný dům kubistického sochaře Otto Gutfreunda. Jmenuje se podle něj i galerie, kterou najdete na náměstí T. G. Masaryka, několik jeho soch je vystaveno v místním Městském muzeu. Otto Gutfreund je nejen v českém ale i ve světovém měřítku jedním z nejuznávanějších sochařů své doby. Jeho socha Úzkost, která vznikla v letech 1911-12, je považována za první kubistickou sochu vůbec. (3. srpna 1889, Dvůr Králové – 2. června 1927, Praha)
FOTOGALERIE - Otto Gutfreund - letos uplyne 90 roků od tragického úmrtí jednoho z nejslavnějších rodáků
Narodil se ve Dvoře Králové nad Labem jako čtvrtý z pěti dětí do české židovské rodiny. V letech 1895-1900 navštěvoval královédvorskou obecnou školu. Po absolvování nižších tříd jaroměřského gymnázia pak v letech 1903-1906 studoval na Škole výtvarných umění v Bechyni, kde navštěvoval keramický ateliér. V letech 1905-1909 docházel na Umělecko-průmyslovou školu v Praze na všeobecné a speciální oddělení pro figurální a ornamentální modelování k profesoru Josefu Drahoňovskému. Z informace o tom, že "tradiční studijní program umělci příliš nevyhovoval", si můžeme udělat představu o Gutfreundových studijních výsledcích. Je vlastně záhadou, že na bechyňské keramické i na Uměleckoprůmyslové škole v Praze studoval bez jakýchkoli úspěchů, a přitom se později stal nejvýznamnějším českým sochařem 20. století.
Studium ve Francii
V roce 1909 Gutfreunda zaujal francouzský sochař Antoine Bourdelle, který měl v Praze výstavu pořádanou Spolkem výtvarných umělců Mánes. V listopadu odjel Gutfreund do Paříže, kde se zapsal do Bourdellových kurzů sochařství na akademii Grande Chaumiere proslulou novátorským přístupem k umění. Snažil se oprostit od dekorativních prvků a archaické stylizace, a právě v Paříži se v letech 1908-9 seznámil s kubismem. Velký vliv na něj měla Picassova busta Fernande Olivierové. Obdivoval také sochy Augustina Rodina. Bourdellův ateliér opustil v roce 1910. Cestoval do Anglie, Belgie, Nizozemska a vrátil se do Prahy. Účastnil se různých konkurzů a vyhlašovaných soutěží. Gutfreundovo renomé významně posílila podpora jeho díla ze strany Bohuslava Kubišty.
Úzkost – první kubistická socha
V roce 1911-12 se stal členem Skupiny výtvarných umělců, která vznikla na protest proti politice spolku Mánes. Hodně vystavoval, právě v této době vystavil i zlomovou sochu Úzkost. (Téma úzkosti bylo tehdy velmi silné, v literatuře se s ním snažil vypořádat Franz Kafka, ve výtvarné oblasti např. Edvard Munch.) Kubistické sochy byly vždy pro diváka jistou hádankou. Umělcům totiž nejde o to realitu napodobit, ale naopak ji zcela proměnit. Pracuje se s plochami a průhledy, významnou roli při vnímání díla hraje úhlel pohledu, takže kubistická socha by měla být přístupná z různých úhlů a vzdáleností.
V roce 1912 na druhé výstavě Skupiny představil další svá významná díla s názvy Hamlet, Harmonie a Koncert. V letech 1913 a 1914 se s kubistickými sochami účastnil výstav v galerii Der Sturm v Berlíně a Skupiny v Praze. V roce 1914 navštívil Paříž, kde se setkal s Picassem, Grisem, Apollinairem a obchodníkem s uměleckými díly Kahnweilerem.
Podívejte se na film o soše Úzkost:
Legionář a vězeň
V okamžiku vyhlášení 1. světové války byl v Paříži, kde vstoupil do Cizinecké legie. Bylo mu 25 let a nikdy předtím neabsolvoval žádný vojenský výcvik. Otto Gutfreund byl zařazen ve výcvikovém středisku v Bayonne do první československé zahraniční jednotky - roty Nazdar, s níž se zúčastnil bojů na řece Sommě, L'Artois a v Champagni. Na podzim roku 1915 podepsal spolu se dvěma dalšími českými desátníky žádost o začlenění do francouzské armády. Psali jménem všech českých dobrovolníků, vlastně i za mrtvé spolubojovníky – skoro celá rota Nazdar totiž padla u Arrasu v květnu 1915. Z 250 mužů zůstalo bojeschopných pouhých 100. Dopustili se formulační neobratnosti, protože v dopise napsali rozzlobeně "Považujete-li nás za Rakušany, pak s námi jednejte jako s Rakušany". Jakýsi úředník na ministerstvu války je vzal za slovo. Gutfreund byl obviněn ze vzpoury a uvězněn do internačního tábora. Po demobilizaci v roce 1916 byl uvězněn v Lyonu poté, co Francouzi odmítli všechny žádostí o jeho začlenění do nově vzniklé československé legie. Mezi lety 1916 a 1918 byl internován v táboře Saint-Michel-de-Frigolet v Bouches-du-Rhône. Po třech letech vězení na konci války, se konečně podařilo přátelům a představitelům Národní rady dosáhnout jeho propuštění z vězení. Usadil se v Paříži, kde pokračoval v přerušené práci. Ukončil svou kubistickou éru, a od té doby vytvářel svoje díla v duchu Nové věcnosti posléze realismu.
Opouští Paříž
V roce 1920 opustil Paříž a žil mezi Prahou a rodným Dvorem Králové....
Následující rok se účastnil výstavy skupiny Tvrdošíjní v Praze, Brně a Košicích. V roce 1924 se zúčastnil Výstavy Československého moderního umění v Paříži a příští rok byl také na Mezinárodní výstavě dekorativních umění v československém pavilonu v Paříži. Je autorem pětikorunové mince, která se používala od r. 1925 až do roku 1947. Nejvzácnější jsou exempláře z roku 1937, cena se může vyšplhat až na 150 000 Kč.
Volba mezi úspěchem a svobodou v tvorbě
Portrétoval prezidenta T. G. Masaryka, proslavil se také veřejnými plastikami, mezi které patří i reliéf pro Gočárovu Legiobanku v Praze (Ten paradoxně zobrazuje československé legie, do kterých mu nebylo dovoleno vstoupit), nebo Pomník Babičky Boženy Němcové v Ratibořicích (Ani ten nebyl ovšem přijat jednoznačně pozitivně. O. Březina napsal např. básníku Jakubovi Demlovi: "Gutfreundova babička v tom údolí u České Skalice je stará Židovka a je to něco tak sprostého, ošklivého, cizího, nečeského, neslovanského."). Po smrti Jana Štursy se mohl stát neformálním prvním sochařem nové republiky, nedokázal se však smířit s dobově uznávaným vkusem středostavovských vrstev, kterým byl neoklasicismus. Toužil po hledání vlastních způsobů vyjádření. V roce 1926 se Otto Gutfreund oženil s Miladou Lindneovou.
Je možné konstatovat, že Gutfreund prožil svůj život v podstatě v bídě. Svoji „Hlavu Dona Quijota“ nemohl za svého života prodat ani za tehdejších 50 Kč. Dnes je pojištěna na tři miliony korun. Důležité pro něj bylo, že roku 1926 vyhrál konkurz na místo profesora na Umělecko-průmyslové škole v Praze, od čehož si sliboval nezávislost na veřejných zakázkách a možnost věnovat se hledání původního vyjádření ve vlastním ateliéru. Velmi krátce nato, 2. června 1927, ovšem tragicky utonul ve Vltavě poblíž pražského Střeleckého ostrova v Praze.
Nečekané objevy
Ačkoli je dílo Otto Gutfreunda poměrně dobře zmapované, je i dnes možné se dočkat nečekaných objevů, především co se týče jeho přípravných studií. Na stránkách aukčního zpravodajství se například objevuje poměrně nedávná historka o tom, jak jednoho dne zavítala do zavedeného starožitnictví neznámá paní, která si prohlížela sochy slavných sochařů a poznamenala: „My toho máme plný ateliér a nevíme, co s tím. Nikdo to nechce, a přitom je v tom i nějaký Gutfreund.“ Starožitníka pak zavedli do polorozpadlého ateliéru plného soch obklopených haraburdím, prázdnými lahvemi a suti, to vše bylo prolité záplavami z roku 2002. Možná tak na nás čekají nějaké další podobné poklady.
Za doplňující informace, nejlépe opřené o důvěryhodné zdroje, budu velmi vděčný. Stejně tak budu vděčný za uvedení věcí na pravou míru v případě, že se tu snad objevily chybné údaje.
15.07.2024 - České dráhy vydaly zprávu, která v těchto horkých dnech upozorňuje na vyšší pravděpodobnost závad na infrastruktuře i na vozidlech a souvisejícímu omezení vlakové dopravy. Na jakkoliv dlouhou cestu vlakem si s sebou vezměte dostatek tekutin.