REGIONY | MÍSTNÍ STRÁNKY | Firmy | Restaurace | Ubytování |
Recenze psaná pro portál KlasikaPlus.cz
Přestože se všechny ostatní koncerty odehrají v Kuksu v kostele Nejsvětější Trojice, pro úvodní koncert festivalu bylo zvoleno vzhledem k jeho protagonistovi, orchestru PKF – Prague Philharmonia, prostorově i akusticky vhodnější řešení. Dramaturgie koncertu vybrala tentokrát výhradně díla předních představitelů období klasicismu, navíc vesměs s pozitivním emočním nábojem, což ještě podtrhlo fakt, že se festival konečně může konat bez zdravotních omezení.
Na úvod zazněla poměrně vzácně uváděná Sinfonia z opery Vesnický trh (1775) Jiřího Antonína Bendy, nejznámějšího představitele hudebního rodu Bendů, u kterého si navíc připomínáme třísetleté výročí od jeho narození. Jedná se o předehru k této komické zpěvohře, jejíž název se ve starší literatuře uvádí také jako Výroční trh na vesnici (viz Jan Němeček – Nástin české hudby 18. století). Benda v tomto díle dokázal svou tvůrčí všestrannost, kdy se vedle závažných hudebních forem, včetně proslulých melodramů, snadno vyrovnal i s repertoárem dobově oblíbených lidových zpěvoher a s úspěchem tak konkuroval „populárním“ autorům té doby, například Johannu Adamu Hillerovi. Třídílná, zhruba osmiminutová Sinfonia (tímto termínem se v 17. a 18. stol. často nazývaly předehry k operám) je psaná lehkým tanečním stylem, navozujícím jasnou, veselou náladu, korespondující s obsahem singspielu. Rozhodně se nejedná o hudbu banální, ostatně je známo, že jeho dílo, především melodramy, zaujalo i Wolfganga Amadea Mozarta.
Zhruba o deset let mladší Josef Haydn byl autorem další položky koncertu – Symfonie g moll č. 83 „Slepice“ z roku 1785. Z neuvěřitelného počtu 104 symfonií spadá tato do období takzvaných Pařížských symfonií, kde byla zamýšlena jako třetí ze šesti plánovaných. Přídomek „Slepice“ vychází z vedlejšího tématu první věty (přírazy houslí a hobojový motiv), přičemž nepředpokládám, že by autorem tohoto názvu byl sám Haydn. Posluchač by však samozřejmě neměl dílo chápat jako nějakou programní skladbu. „Slepičí motiv“ je v tomto případě spíš určitou hudební ironií, tak příznačnou pro Haydnovo dílo, navíc kontrastující s monumentálním mollovým úvodem (působivé téma rozloženého mollového kvintakordu, kdy je nástup kvinty oddálen chromatickou zvětšenou kvartou). Ovšem faktem je, že i menuet třetí věty navozuje spíše tanečně venkovský charakter než aristokratické prostředí, pro které Haydn většinu života komponoval. Přes dramatický mollový úvod se dílo pohybuje spíše v radostných durových tóninách a náladově tak koresponduje s „venkovským“ charakterem předchozí Bendovy Sinfonie.
Jistým dramaturgickým svorníkem k následující Symfonii č. 41 C dur „Jupiter“ Wolfganga Amadea Mozarta je už její optimistická tónina C dur, navíc bůh Jupiter je pokládán také za patrona zemědělství a vinařství. I v tomto díle lze nalézt lidovou venkovskou atmosféru (druhé vedlejší téma expozice či menuet třetí věty). Na rozdíl od prvních dvou děl sobotního koncertu, která se uvádějí poměrně vzácně, patří symfonie „Jupiter“ (tento název ovšem nepochází od autora) k Mozartovým nejznámějším a často uváděným dílům, i vzhledem k tomu, že Symfonie C dur je jakousi sumou Mozartova symfonického umění. Především českého posluchače pak může potěšit místy tematická podobnost s Pražskou symfonií.
Po neformálním rozhovoru s mými přáteli (členy PKF) před koncertem mi bylo zřejmé, že hudebníci nemají tak často příležitost zahrát si výhradně hudbu klasicismu a na koncert se velmi těší, což bylo následně opravdu znát. V žádném případě tak nešlo o rutinní výjezd „na venkov“, ale toto špičkové těleso pod vedením svého koncertního mistra Jana Fišera podalo strhující, energický a doslova radostný výkon, plně korespondující s charakterem uváděných děl, což podtrhl svými gesty i dirigent Jan Fišer. U tohoto tělesa bychom pochopitelně těžko hledali nějaké intonační či rytmické nepřesnosti, a tak jediným problémem byl přece jenom akustický prostor kostela ČCH (poměrně velká stavba z roku 1925, zhruba pro tři sta lidí). Nevadily ani tak „přeslechy“ akustického dozvuku, ale spíš intenzita forte pasáží, která byla chvílemi až nepříjemná. V současné době jsme svědky masivní obliby takzvané „poučené“ interpretace, která se už netýká pouze „staré“ hudby, především baroka, ale sahá až k romantismu (u nás například Dvořák v podání souboru Musica Florea, který bude rovněž účastníkem letošního festivalu). I když v provedení PKF zazněla díla klasiků v tradiční komorně-symfonické interpretaci, je i toto pojetí plně regulérní, navíc publikem v zaplněném kostele nadšeně přijaté, což potvrdil bouřlivý potlesk vestoje.
Je třeba vzdát hold zakladateli, dramaturgovi a řediteli festivalu MgA. Vítu Havlíčkovi, Ph.D., který díky své kompetenci a četným osobním kontaktům (působí jako vedoucí oddělení hudebně-teoretických disciplín na HAMU Praha) dokázal vybudovat tento pozoruhodný festival s jeho vysokou úrovní. Festival se koná pod záštitou ministra kultury Martina Baxy a hejtmana Královéhradeckého kraje Martina Červíčka. Na jeho organizaci se podílí Královédvorský chrámový sbor, jehož je Vít Havlíček zakladatelem. Věřím, že i následující čtyři koncerty festivalu budou nádherným uměleckým zážitkem, navíc v sugestivním prostředí špitálního kostela v Kuksu. Celý program na www.hudebniletokuks.cz.
Autor: Petr Mádle pro KlasikaPlus.cz
Foto: Miloš Šálek
Vaše komentáře |